Part 2.

5. července 2007 v 12:26 | KORKI
Otevřela jsem oči. Sakra kde to jsem? Bílé zdi kolem mě. To nevypadá dobře. A navíc mě bolelo celé tělo. Pak mi to všechno cvaklo. Rozpad kapely, autonehoda. Blesklo mi hlavou a já úlekem vykřikla a posadila se, což jsem neměla dělat. Z plic se mi vydral další bolestný přidušený výkřik a rozkašlala jsem se. Celé prostěradlo bylo najednou od krve. Bože můj já kašlu krev. A kde je máma. Někdo mě něžně chytil za ramena a pak objal. Podle delších černých rozcuchaných vlasů jsem poznala Toma. Pak se k němu přidal i Dany. Dala jsem se do breku.
"To já za to můžu. Kdybych mámu neobjala a tak nevyváděla." Tom mě hladil po zádech.
"Tys za to nemohla. Narazil do vás řidič nějaké dodávky. Usnul za volantem a vjel do vašeho pruhu."
Otřela jsem si slzy zavázanou rukou.
"Kde je máma Tome"
"Já asi zajdu pro kafe" Zvedl se Dany z postele
Tom mi uhnul pohledem.
"Byla to hrozná nehoda. Málem jsi nepřežila. Nějaká tyč ti probodla plíci, ale už jsi mimo nebezpečí"
"Tome kde mám mámu?" Začínalo ve mě narůstat hrozné podezření
"Amy je mi to moc líto, ale je mrtvá." Nevěřila jsem mu
"Ne to není možné. To nemůže být pravda" Dala jsem se do hysterického breku. Tom mě znovu objal. Opatrně a jemně, aby mi nějak nezpůsobil bolest.
"Převezli vás sem obě, ale její stav se zhoršil a včera v noci umřela."
Znovu jsem zakašlala a pohlédla se zděšením na dlaň od krve.
"Neboj se. Doktoři říkali že tohle je normální. Brzy to přejde." Povzdechl si
"Tolik jsme se o tebe báli." Přikývla jsem a dál brečela svému nejlepšímu příteli na rameno, dokud jsem neusnula.
Za celé dva týdny, co jsem byla v nemocnici byli Tom a Dany pořád u mě. Tom mě přemlouval, abych šla z nemocnice k němu, že s rodiči to má domluvené. Byla jsem mu za to vděčná, ale chtěla jsem být doma. C.J. se v nemocnici ukázal jednou, a to skončilo jen tak, že jsme se pohádali. Nedokázala jsem mu odpustit to, že kapelu rozpustil. V některých špatných chvílích jsem ho dokonce obviňovala za máminu smrt. Kdyby kapelu nerozpustil, tak bych nechtěla aby pro mě přijela a tím pádem by se to nestalo. Nevěděla jsem co budu dělat. Tátu jsem neměla. Prarodiče už byli mrtví a žádného jiného příbuzného jsem neměla.
Když mě propustili měla jsem ještě sádru na levé noze a pravé ruce. Tom mě doprovázel domů a nesl mi tašku.
"Co teď budeš dělat?" Zazněla Tomova otázka do ticha, které mezi námi vládlo
"Já nevím. Budu si asi muset najít nějakou práci. Dostala jsem sice nějaké peníze z...no ty víš čeho" Nechtěla jsem ani vyslovit to slovo pojistka. Tom pochopil a přikývl.
Zbytek cesty jsem šli mlčky. Bylo mi hrozně. Po dlouhé době jsem byla venku, ale nejradši bych byla v nějakém tmavém koutě a sama.
Před dveřmi mě Tom objal
"Kdybys cokoliv potřebovala, tak zavolej."
"Ale z čeho? Můj mobil je na kousky."
"Já vím, a proto jsem ti koupil nový. Není to sice nic moc, ale volat se s ním dá" Povzbudivě se usmál. Do očí mi vhrkly slzy. Co bych si bez něj počala.
Vešla jsem do bytu. Netušila jsem, že to bude tak hrozné. Z kuchyně jsem slyšela mámin hlas "Zlato to už jsi doma?" Zavřela jsem oči a odbelhala se do svého pokoje. Co jsem si to nalhávala. Nezvládnu to. Pustila jsem nahlas hudbu, abych nemusela poslouchat to uširvoucí ticho. Najednou mi náš byt přišel hrozně velký. Byla jsem v něm sama, byl tak prázdný. Zhroutila jsem se do kouta a přes slzy nevnímala okolní svět. Už mě od všeho pláče bolela hlava, ale to mi nebránilo v tom abych pokračovala. Pak jsem se ale zvedla. Ne takhle to nejde. Musím někam vypadnout, jinak se tady zblázním. Vyšla jsem jak nejrychleji jsem mohla z domu a zamířila si to rovnou do parku. Nevnímala jsem lidi co mě míjeli ani zvuky, jen jasnou cestu. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala oblaka honící se po obloze. Představovala jsem si v nich různé věci. Ani jsem si nevšimla, jak mraky tmavnou. Brzy se spustil déšť. Zůstala jsem sedět. Konečně sama. Všichni lidé se rozběhli do svých domků a bytů. Nechala jsem kapičky deště stékat mi po tváři a smývat slané slzy. Všude kolem bylo šedo a mlha. Jakoby celý svět zpomalil a upadl do zvláštní deprese. I stromy působily žalostně ztrápeně. Nade mnou se rozevřel deštník.
"Věděl jsem že tady budeš."
"Tome proč jsi přišel?"
"Nechtěl jsem abys byla sama, tak jsem ti nechal nějaká čas a pak se vrátil. Doma jsi nebyla, tak mi bylo jasné že jsi tady a přemýšlíš" Posedil se vedle mě a objal mě kolem ramen.
"Nejsi na to sama. Jsem tvůj přítel a vždycky tu budu pro tebe."
Zvedli jsme se a šli domů. Nakonec jsem Toma sama poprosila, aby zůstal. Pustili jsme si televizi a koukali na naše oblíbené filmy. Pořád mě držel za ruku a nebo kolem ramen. Byl to můj strážný anděl. Ani nevím u kterého filmu jsem usnula. Bylo toho na mě moc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama