Flight from fate Part 2.

21. února 2008 v 12:15 | KORKI

Trhnutím jsem se probudila. Nevím, jestli to byl sen a nebo halucinace, ale zdálo se mi, jako bych uslyšela zakokrhání. Možná tady mají kokrhající ještěrky, protože pochybuju, že by tady v téhle pustině přežilo jediné kuře. Leda tak grilované. Vyhrabala jsem se z postele a natáhla si už pěkně smrdící Conversy. V tomhle vedru by táhly nohy snad i největší čistotné princezničce. Do batohu naházela věci a vydala se na recepci. Vlasy jsem měla rozcuchané, takže moc nebylo vidět, jak jsem dodřená. Hned vedle recepce byla malá jídelna. Sedla jsem si do rohu ke stolu a schovala se za noviny. Servírka mi donesla hrnek s kafem a nějaký toast.
"Díky" Zamumlala jsem a dál se věnovala článku v novinách, s moji krásnou fotografii. Přesně tu, kterou mám i v občance. Taky si mohli vybrat jinou, třeba tu na pláži, tam se sama sobě líbím. Ale ne, oni musí vzít fotku z občanského průkazu, kde každý vypadá jako idiot. Přetočila jsem stránku na vtipy. Zahihňala jsem se nad jedním přisprostlým a zakousla se do toastu. Vzápětí mi ale zaskočilo a přešel mě smích. Do jídelny vešel policista. Kdybych ho měla odhadnout, tak bych ho na policajta nikdy netipla. Byl docela drobný, ale mě by určitě přepral. Černé delší vlasy měl stažené do culíku, přesto ale vypadal rozcuchaně. Hezky se usmál na servírku a sesunul se na barovou stoličku. Kdyby mi tak nehučelo v uších a neklepala se po celém těle, nejspíš by se mi líbil. Líbil by se mi, kdyby nebyl polda. Trochu se narovnal a porozhlédl se po baru. Měl krásné zelené oči. Zdálo se mi to, nebo se na mě pozastavil a usmál se? Ne to se mi asi zdálo. Ze strachu mám halucinace. Otočil se zpět a věnoval se svojemu hrnku kafe a veselému tokání servírky. Zdálo se, že ji poslouchá jen ze zdvořilosti. Byl nejvyšší čas zmizet. Hodila jsem na stůl pár zmačkaných bankovek. Roztáhla jsem před sebe noviny, jakože velmi zaujatě čtu nějaký článek a vyšla jsem ven. Srdce mi bilo až v krku a každý můj pohyb mi připadal hrozně nepřirozený a nápadný. Měla jsem pocit, že každou chvílí omdlím. Všechen ten adrenalin a krevní tlak. Zatmívalo se mi před očima a nemohla jsem dýchat. Zapadla jsem do telefonní budky a párkrát se zhluboka nadechla. Pak jsem z kapsy vytáhla pár drobných a hodila je do přístroje. Vymačkala tolik známé číslo a čekala.
"Halo?" Ozval se znavený ženský hlas. Mlčela jsem a hledala vhodná slova.
"Mami…"
"Emily?"
"A-ahoj. Jak se máš?" Bože. V duchu jsem se musela přemáhat, abych se nezačala sluchátkem mlátit do hlavy. Jak se asi může mít, když nejspíš včera zakopla o mrtvolu hned jak přišla z práce.
"Proč se ptáš?" Zeptala se tvrdě.
"Mami…p-promiň, ale já musela. Musela jsem to udělat."
"Ty jsi musela? Já…nevím co ti mám říct, snad je….včera jsi pro mě zemřela. Už tě nechci vidět. Stal se z tebe chladnokrevný vrah." Domluvila a ozvalo se už jen monotónní pípání.
"Mami…." Zašeptala jsem do hluchého sluchátka a po tváři mi stekla slza. Svým způsobem jsem to čekala, ale stejně se mě to dotklo. Na tohle nemůže být člověk nikdy připravený. Zavěsila jsem sluchátko a vyšla ven. Během chvilky jsem měla v očích písek, protože dneska dost foukal vítr. Bylo to protivné. Už jsem chtěla odtud vypadnout, z tohohle hnusného odpočívadla. Blížila jsem se k autu. Věděla jsem, že budu muset natankovat na nejbližší benzínce. Najednou se ozvalo cvak a kolem zápěstí jsem ucítila sevření. Něčí ruka mě srazila na kapotu a zkroutila ruku za záda a s dalším cvak uzavřela omezující okruh.
"Zatraceně." Zaklela jsem. Sluncem rozpálená kapota mě pálila do kůže na břiše.
"Copak nevíte, že za vraždu se chodí do vězení?" Promluvil příjemným hlasem. Byl to přesně ten polda, co seděl v jídelně.
"Copak nevíte, že když chcete někoho poznat, tak klepeta nejsou zrovna nejlepší způsob?"
"Nebudeme to protahovat. Auto mám za restaurací." Pomohl mi narovnat se. Jednou rukou mě držel za rameno a směroval. Druhou si otíral pot z obličeje. Všimla jsem si, že se mu ruce trochu klepou.
"Pusťte mě." Zkusila jsem to po dobrém.
"To nemůžu." Usmál se a vedl mě dál.
Tak když to s ním nepůjde po dobrém, tak musím po zlém. Prošli jsme okolo výlohy jídelny. Lidé, kteří předtím pokojně jedli teď lepili nosy na sklo a pozorovali mě. Znova si otřel čelo. Teď byla pravá chvíli. Vytrhla jsem se mu ze sevření a rozběhla se pryč podél silnice. Nic nedělal. Čekala jsem, že po mě bude střílet, nebo aspoň zběsilou honičku. Nic. Jen stál a drbal se na bradě, na které měl krátkou černou bradku. Za chvíli mi zmizel z dohledu. Uvědomila jsem si ale, že to nebyl šťastný nápad utíkat. Nemám kam. Nemám se kde schovat. Všude jen pustina a rovná plocha. Slunce stálo vysoko na obloze a neúprosně pražilo. Bylo mi vedro a měla jsem děsivou žízeň. Nohy se mi motaly a před očima se mi na silnici rýsovaly fata morgány. Zpomalila jsem a dál šla pomalým tempem, když se zamnou ozvalo krátké zakvílení policejní sirény. Ohlédla jsem se. Pomalu mě dojelo policejné auto. Policista stáhl okýnko a naklonil se aby na mě viděl.
"Nechcete si nasednout?" Mlčky jsem šla dál. "Mám tady i studenou kolu." Usmál se, ale nereagovala jsem. "Podívejte. Jste první, koho jsem zatkl, tak mi to prosím neztěžujte. A navíc v tomhle horku. Já tady v autě mám klimatizaci a tu chlazenou kolu, ale vy za chvíli omdlíte." Nedal se jen tak odradit. Zastavila jsem a naklonila se k okénku.
"Podívejte se vy. Já jsem zločinec a vy jste polda. Já jsem na útěku, tak mě nechtě laskavě prchat." Pronesla jsem medovým hláskem a dala se znovu na pochod.
"Jak je ctěná libost." Pokrčil rameny a dál se věnoval řízení. Zem byla úplně vyprahlá a horká a mě už bolely nohy. Síly mě už dávno opustily. Motala se mi hlava, z toho nehorázného žáru slunce. Věděla jsem že to přijde, ale stále jsem se tomu bránila, ale teď jsem prohrála. Podlomily se mi kolena a já se zhroutila do horkého písku a prachu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Honzoš Honzoš | Web | 21. února 2008 v 16:03 | Reagovat

no jako tak to né..:D to je moc..:D

"Podívejte se vy. Já jsem zločinec a vy jste polda. Já jsem na útěku, tak mě nechtě laskavě prchat." Pronesla jsem medovým hláskem a dala se znovu na pochod.

já se tu válim smíchy......geniální...:D...fakt hodně dobrý

2 KORKI KORKI | E-mail | Web | 21. února 2008 v 16:07 | Reagovat

:D:D:D:D Děkuju :D:D:D Tak to jsem ráda, že jsem dokázala někoho pobavit :D

3 sharlotte sharlotte | Web | 23. února 2008 v 0:27 | Reagovat

WOW zlatí to je peerfektní!!! Jako fakt super, máš to moc hezký a ta lehká nadsázka a ironie...to je fakt úžasný!! Moc povedený =)

4 KORKI KORKI | E-mail | Web | 23. února 2008 v 17:40 | Reagovat

Juhuhuu děkuju. :)

5 Schneck Schneck | 27. února 2008 v 20:30 | Reagovat

Souhlasím, je to parádní a věta "Podívejte se vy. Já jsem zločinec a vy jste polda. Já jsem na útěku, tak mě nechtě laskavě prchat." nemá chybu, taky se válím pod stolem a docela mi dává zabrat vylízt zpět na židli. Máš talent, jen tak dál

6 Frajerka111 Frajerka111 | 9. srpna 2008 v 21:25 | Reagovat

Heej, dobrý jakoo :D. Mě teda dostala věta: "Podívejte. Jste první, koho jsem zatkl, tak mi to prosím neztěžujte." *rofl* Jo a udělala jsi mi hafo radost tím, že se jmenuje Emily, protože přesně takhle se budu jmenovat :). Nesnáším své jméno :-!. (To odporné jméno zní "Dominika," jestli to chcete vědět... :-! )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama