Flight from fate Part 3.

23. února 2008 v 17:43 | KORKI
Pokráčko ;)

Na obličeji jsem ucítila ledový dotek. Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na sklopeném sedadle spolujezdce s policejní bundou pod hlavou.
"V pořádku?" Sakra proč musí být polda. Byl tak hezký, když se mu vlasy lepily na obličej a v očích měl ten starostlivý výraz. Nevšímal si mého zadumaného a zamračeného výrazu a dál mi studenou plechovkou koly chladil obličej. Sykla jsem, když se dotkl odřeniny na tváři.
"Omlouvám se." Tolik něhy jsem dlouho nezažila. Otčím mě jedině mlátil, takže od něj jsem se otcovské lásky nedočkala.
Konečně jsem se posadila. Ruce jsem měla spoutané před sebou, takhle to bylo mnohem pohodlnější. Vzala jsem si kolu a pořádně se napila.
"Díky." Zamumlala jsem.
"Není za co. Jste můj vězeň, tak se o vás musím postarat." Usmál se a nastartoval auto a pomalu jsme se rozjeli
"Jsem Emily…"
"Emily Sinister Shadowsová. Ročník 87. Momentálně nezaměstnaná…" Začal vyjmenovávat můj život jako naučenou básničku. "…Ve škole vzorná studentka. Vlastně celkově bezproblémový život, až na smrt otce…"
"DOST!"
"Proč jsi ho zabila." Otočil se na mě a zase měl v očích ten starostlivý a ochranitelský pohled.
"Pokud vím, tak mám právo nevypovídat…nebo tak nějak to je, takže já odmítám vypovídat." Otočila jsem se a koukala z okna, na velmi nudnou krajinu. Bylo tak děsivé horko, že člověku se nechtělo ani dýchat. Oba jsme byli zpocení a špinaví od toho všudypřítomného prachu. Slunce se pomalu blížilo k západu a my stále mlčky jeli. Zavřela jsem na chvíli oči a zvuk motoru mě ukolébal k spánku. Byla jsem moc unavená z toho vyčerpávajícího pochodu. Stejně mu uteču. Já do vězení nemůžu. Nemůžou mě jen tak zavřít mezi čtyři stěny. Zbláznila bych se.
Probudil mě až lehký dotek na rameni.
"Konečná…tedy aspoň pro dnešek." Stáli jsme u nějakého motorestu. Hlavní malá budova vypadala jako kostka jen tak postavená do pouště. Na její střeše zářil velký, zašlý, zelený nápis MO-OREST. A kolem bylo asi deset malých chatek.
"Nějak jim nefunguje písmeno." Promluvila jsem konečně. Otočil se na mě a pořádně si mě prohlédl.
"Co se děje?" Dopálila jsem se.
"Nic, jen že by jsme mohli nějak zamaskovat ty pouta, aby lidi nebyli nervózní.." Podrbal se na bradě.
"Tak mi je sundej." Nahodila jsem andílkovský výraz. Ale zdá se, že moc neuspěl.
"To by nešlo, zase by jsi mi utekla." Podal mi bundu, takže to vypadalo, že v náručí držím bundu a pouta vůbec nebyly vidět. Došli jsme tedy do hlavní budovy na recepci. Stála jsem vedle něj a prohlížela si tu tmavě modrou bundu. Bylo na ní vyšité jeho jméno, teda aspoň jeho část. A. Silver. Určitě nebyl u policie dlouho. Nebyla vůbec vybledlá a celkově působila nově.
"Děkuju vám. Dobrou noc." Rozloučil se Silver.
Chytil mě kolem ramen a trochu trhaně jsme vyšli zase ven. Snažila jsem se mu totiž vytrhnout, ale marně. Zamířili jsme k chatce s číslem čtyři. Jaká náhoda.
Uvnitř byla jak už to obvykle bývá jedna velká postel s těžkou kovovou konstrukcí. Tmavý huňatý koberec a tmavé stěny způsobily, že pokoj vypadal malý ale útulný.
"Máš hlad?" Zeptal se Silver.
"Lhala bych, kdybych řekla že ne." Usmála jsem se.
"Dobře. Pro něco skočím." Chytil mě za ruku a posadil na postel a pak mi odemkl jednu ruku. Obtočil řetěz okolo konstrukce postele a zase je zamkl.
"Počkej co to děláš?" Zakřičela jsem. Položil mi ukazováček na rty a usmál se.
"Pšš, ať nevzbudíš sousedy." Mrknul a odešel.
"Ty jeden prohnaný, podvodný, podlý a….a nevím co všechno." Zasyčela jsem a snažila se nějak vymanit z té pasti. Nechal tady bundu, třeba v ní budou náhradní klíče, nebo něco. Prohledala jsem mu kapsy, ale našla jen služební průkaz. Aha, takže Andrew se jmenuje. Andrew Silver. Sedím tady připoutaná k posteli v mo-orestu s poldou jménem Andrew Silver, tak tohle opravdu nikdy nezapomenu. Pokud se mi nepodaří utéct, tak na to budu moci vzpomínat aspoň dalších deset let. Už mu to trvá nějak dlouho. V žaludku mi kručí a mám žízeň.
Po chvilce se přeci jen otevřely dveře a do nich vešla postava s plnou náručí jídla.
"Nemá tady někdo hlad?" Zvolal Andy a položil tu hromadu dobrot na postel. Odemkl mi pouta na jedné ruce, ale druhou nechal připoutanou k posteli.
"Jdu se osprchovat, ty se zatím najez." Mrkl na mě a zmizel v koupelně. Chňapla jsem po jednom hamburgeru a hladově se do něj zakousla. Slyšela jsem jak si pustil vodu a jak přezka opasku cvakla o podlahu. Netrvalo dlouho a vyšel z koupelny. Z konečků vlasů mu ještě odkapávala voda. Na sobě měl jen trenýrky. Dělala jsem, že se, se zájmem věnuju čokoládové zmrzlině, ale oči mi pořád klouzaly někam jinam. Když si z batohu vytahoval čisté triko, pohled na jeho holé záda mě přiváděl k šílenství.
"Není tam okno, tak tě tam musím bohužel pustit bez dozoru." Usmál se.
"To mě tedy opravdu hrozně mrzí. Vzala jsem si čisté triko, kraťasy a prádlo a zamkla se do koupelny. Dala jsem si rychle sprchu a zároveň si prohlížela místnost. Ve stropě byla malá ventilačka a při troše štěstí bych se ji protáhla. Byla ale zašroubovaná. Rychle jsem se oblékla a vyskočila na záchodovou mísu, abych dosáhla až ke stropu. Z kapsy jsem vytáhla nějakou drobnou minci a začala odšroubovávat mříž. Za chvíli povolila a cesta byla volná. Vedla nahoru a pak doleva, takže jsem se chytila a při troše námahy se vytáhla nahoru. V duchu jsem si nadávala, že jsem více neposilovala ruce, protože přitáhnout se mi dalo pěkně zabrat. Už jsem byla skoro nahoře. Do koupelny už mi trčely jen nohy. Ještě jedno přitáhnutí ke svobodě. Najednou mě ale někdo chytil za kotník a stáhl dolů. Pěkná blbost říct někdo. Moc dobře jsem věděla kdo to je. Spadla jsem Andymu přímo do náruče.
"Co kdybych byla nahá?" zaječela jsem a snažila se mu vymanit
"A co kdyby ses pokoušela utéct." Snažil se ospravedlnit svůj vpád.
"To vyjde nastejno. A pokud vím, tak jsem se zamkla."
"Poprosil jsem recepční o náhradní když jsem kupoval to jídlo." Usmál se vychytrale.
"Ty podvádíš…" Hádali jsme se, jakoby šlo jen o nějakou hru. Když jsem zmlkla všimla jsem si, jak jsme si blízko. Nakonec mě přeci jen pustil a vrátili jsme se do pokoje dojíst večeři. Měli jsme dost podobné chutě, takže jsme se chvilkami rvali o kus žvance.
"Jak ses dostal k policii?" zeptala jsem se, když už jsme jen tak leželi s naplněnými břichy a odfukovali do stropu.
"Můj táta je právník. Vždycky chtěl, abych se jim taky stal, ale já moc nejsem, na takové to papírování a hledání kliček v zákonech. Mám radši akci a tak jsem prostě u policie. Nic zajímavého." Domluvil a založil si ruce pod hlavu. "Teď se ptám já. Proč jsi ho zabila?"
Nastalo ticho.
"Nechci o tom mluvit." Otočila jsem se na bok zády k Andymu.
"Ubližoval ti?" Zašeptal a pohladil mě po rameni. "To od něj máš ty odřeniny?"
"Nebylo to ale jen kvůli tomu že mě mlátil. To fyzické týrání bylo to nejmenší. Horší byly ty jeho neustálé výčitky a ponižování. Omezuje mě, i když už je mrtvý." Zacinkala jsem poutama, kterýma jsem byla zase připoutaná k pelesti.
"Možná, kdybych promluvil s tátou, tak by ti mohl nějak pomoct." Pokrčil rameny a očima těkal po stropě. Byla jsem zmatená. On byl policista. On mě zatkl a on mě taky měl dostat do vězení. Místo toho mi nabízí pomoc.
"Děkuju." Zašeptala jsem. "Jsi první po hodně dlouhé době, co se ke mně chová hezky." Otočil se na bok, čelem ke mně a zahleděl se mi do očí.
"Stálo ti to za to ta vražda?"
"Stálo." Přikývla jsem.
"Ale vždyť půjdeš do vězení."
"Ale něco se změní. Kdybych to neudělala, teď bych nejspíš ležela v pokoji psychicky na dně, nebo bych si léčila rány. Nevíš jaké to je, bát se vycházet na ulici, aby na tebe lidé neházeli podivné pohledy. Kdysi jsem šla radši za školu, aby spolužáci neviděli moje modřiny. Prostě by to byla stále ta stejná šeď a stereotyp. Takhle jsem se ocitla jinde. Potkala jsem tebe. Prostě to stálo za to." Domluvila jsem a zavřela oči, protože už jsem byla opravdu moc unavená.
"Děkovala jsi mi, ale vždyť jsem tě zatkl." Nedal se odradit mým předstíraným spánkem.
"Děláš svoji práci. Nemůžu ti to zazlí…uuaaaa zazlívat." Zívla jsem a už opravdu usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Honzoš Honzoš | Web | 24. února 2008 v 8:47 | Reagovat

....hehe dobrý....muj podrobnější komentář ohledně poldy už znáš:D:D:D

2 KORKI KORKI | E-mail | Web | 24. února 2008 v 11:55 | Reagovat

Naprosto dokonale :D

3 Mrs Mim Mrs Mim | Web | 24. února 2008 v 20:19 | Reagovat

Super. Doufám, že to tvoje povídkový období bude ještě chvíly trvat :)

4 sharlotte sharlotte | Web | 24. února 2008 v 21:57 | Reagovat

AAAAAááááááá ty mě zabíjíš!!! To je naprosto dokonalýý!! Jeee miluju příběhy, kde jsou hodný kluci, je to změna....XD A doufám, že to skončí dobře zlatí =) A máš to mooc hezky napsaný =)

5 KORKI KORKI | E-mail | Web | 25. února 2008 v 18:38 | Reagovat

jo to já taky doufám, že dlouho vydrží....i když nemůžu spát, ale mám to rád :D:D

6 Frajerka111 Frajerka111 | 9. srpna 2008 v 21:35 | Reagovat

Co k tomu říct?? Prostě úžas skloubený s dokonalostí :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama