Červenec 2008

Sweet home Alaba....ehm pardon Havířov

29. července 2008 v 10:48 | KORKI |  TREZOR
Aaaa jsem domaaa. Ani si nedokážete představit, jak mi to tady všechno chybělo. I to okno, co mě při průvano tříská do hlavy a přivádí do polovičního bezvědomí. Chybělo mi všechno. I to naše pivo, le nejvíc moje podpora Katrin. Ty první tři týdny byly naprosto šílené. Nevěděla jsem co se semnou děje. Když je člověk takhle v horách a ničemu nerozumí, tak si připadá jak na jiné planetě. Nevěděla jsem co je za den ani za datum. Jedině pátek jsem si vždicky uvědomila až když mi přišla SMS z T-music. Pak jsem se ale do toho všeho už nějak dostala. Ráno jsem se probudila a seběhla do městečka Ponte nizza na snídani. (Podotýkám, že ze mě v Italii udělali závysláka na kafi :D ) Dala jsem si většinou kafíčko a nějaký koláček v malé restauraci, která byla spíš taková pekárna, kde vaří kafe :D A jelikož tam moje teta nějakou dobu pracovala, tak jsem tam už měla protekci a majitel se na mě už chystal, takže jsem měla všechno nachystané, ještě než jsem přišla. Nejkurioznější byl ale první den, kdy jsem tam vešla s tetou. Asi moc italek nemá červené vlasy a dva piercy :D No ten mladý majitel na mě chvilku vykuleně koukal a pak spustil to jejich velmi oblíbené: "Bella bellisima" No a pak se začal strašně smát mojemu tričku. Měla jsem na něm totiž nápis Small but dangerous. No jejich chování mě přivádělo do rozpaků hodně dlouho.
No takže...pokračujem :D Po snídani, při které jsem buď rozesílala sms (Protože u tety nebylo možné nachytat signál) nebi so četla. Jsem se vrátil domů a chopila se svého úkolu slečny na hlídání. Ten náš skoro dvouletý macek mi dala pěkně zabrat. Je sice šikovná a miloučká a všechny ty blbostičky, nad kterýma se rozplývaj babky v obchodě, ale taky začíná pěkně hajzličit. No to je jedno. to stejně není důležité. Pak byl oběd. malá šla spát a já se posadila k notebooku (BEZ NETUUUU!!!) Buď jsem si četla nějaké nahrané povídky na flashce, což bylo rozum, protože někkteré písmenka si poznámkový blok nahradil různýma klikihákama. No a nebo jsem spisovala nějaké story. Což taky nestojí za nic.
Potom dorazila z práce teta cca kolem půl páté. a tak jsme vyjížděly na výlety. Ať už to byl obchoďák nebo Salice therme, kde měli výbornou zmrzku a krásný barák, na který jsem koukala s pusou dokořán, protože byl...jednim slovem kouzelný. Jestli ve sklepě neměli tajnou chodbu a nebydlel tam někdy nějaký temný básník, tak se vším končím a skáču z mostu. Prostě nádhera. A večer jsme většinou jeli k rodině tetiného ehm...mírně nepříjemného manžela.
Na protějším kopci totiž všichni bydlí tak nějak pokupě v Pizzo Cornu. Bydlí tam maminka, jeho sestra Franka s manželem a synem Eddiem (kterého jsem zatím neviděla), brácha Horacio s manželkou Michaelou (Mikeeejlou :D) a syny Felipem a Christianem, kteří mají 5 a 4 roky. Potom se tam vyskytuje další brácha Ovidio, kterému ale říkají Gepetto :D s manželkou Lorenzou, která je sice strašně škaredá, ale hezky maluje na keramiku, se kterou má krámek. no a ti dva mají dcery Ele a Alici. Ele byla stejně stará jako já a celkem v klidu holčina, ale stejně jsme si nerozuměly :D No a ti všichno jsou tak strašně hodní...Samozřejmě se to neobešlo bez toho jejich líbání na tváře a vzdychání jak je všechno strašně "Ke beeello" Taky se mě ptali proč jsem si nechala do obličeje nabít cvoky (heheheeee straaašná sranda) a rozplývali se nad mýma vlasama. Pilo se víno (až moc :D) a jedla se pizza (při pohledu na váhu taky MOC MOC MOC) a celkově byla super nálada. a když jsem se zeptala na Eddieho, protože tam jako jediný nebyl, tak všichni jen tak mávli rukou neurčitě ke dveřím domu, protože jsem pořád seděli venku. Nějak jsem to neřešila.
Týdny utíkaly pořád ve stejném rytmu až to skoro začínal být stereotyp, nepočítám do toho ale večery, kdy jsme vyjížděli na bezvadné výlety a koupaliště. Když jsem si to počítala, že ještě dvacet dní a pojedu domů, tak se mi až skoro motla hlava, protože už se mi strašně stýskalo a bylo tolik věcí, co jsem chtěla udělat. Třeba jít na nové Letopisy Narnie. Četla jsem kromě povídek i skvělou knížku: Ranhojičova pouť...dokonce dvakrát. a pak už nebylo co a tak jsem dokonce četla Danelu Stealovou (nevím jak se to píše a nechce se mi to hledat :D) no slátanina s Happy endem nehorázná :D
Nějak se to vleklo. Jela jsem s tetou do skvělího mega obchodu, kde měli i CONVERSE VĚCIIII!!!! Babička mi koupila boty, já si koupila tričko a mikinu a málem se z toho zhroutila, jak jsem byla nadšená.
Jezdili jsme na večeře...jo a pivní festival jsem zapoměla..haha...to byl masakr. :D Ve vedlejším městečku mají nějak potřebu pořád něco slavit a dělat festy a tak jsme šli. Pivo teklo proudem (když vezmete naše pivo a zředíte ho tak půl napůl s vodou, tak máte jejich :D ) Takže já jsem si bloumala davem a cucala pivo za pivem a nic mi nebylo....žádné veselé očička...prostě to bylo lsabí. A tak jsem sosala sosala blížila se druhá hodina raní a tak jsme se s tetou vydaly k domovu. Jestli jste někdy byli v Italii, tak vám žaludkem určitě zahoupaly jejich milované zatáčky. Oni jsou schopní udělat zatáčku i tam kde nermální lidi by dali rovinku. No prostě ráj pro žaludek :D. Řekněme, že teta zastavovala na každých deseti metrech abych stihla spoň vystrčit hlavu. Pod našim kopcem jsem rezignovala a vystoupila, že to dojdu pěšky. Frajerka...Pivo asi začalo působit a já měla odvahy na rozdávání. Teta s puberťáckou duší se ušklíbla a odjela. Sotva světla toho malého červeného fiatka zmizely za další zatáčkou, ocitla jsem se v TOTÁLNÍ tmě. Rázovytám krokem jsem si to vyšlapovala a občas hodila šavli :D a cesta se mi vlekla. Broukala jsem si zrovna nějakou písničku, když jsem uslyšela zašustění. Ztuhla jsem jak solný sloup. CO TO SAKRA.... Otočím se a přes cestu si to vykračujou tři divoké prasta...TOTÁLNÍ ŠOK. Všude kolem jsou totiž jenom samé pole a malé lesíky. Vzpoměla jsem si že teta se někdy zmiňpvala o tom, že tam prasata jsou, ale já jsem si myslela že kecá! Otočila jsem to a letěla do toho kopce jak střela. Málem jsem byla doma ještě dřív než teta autem. Musím říct, že tak rychle jsem v životě neběžela :D Ale unikla jsem :D
Pak jsme byli na dalším festu, ale ten se konal u nás dole v Ponte nizze. Tancovalo se tam a pilo a jedlo. Jeden asi čtyřicetiletý bavič tam protáčel všechny ženské a blbnul. Pot z něj tekl ve hektolitrec a pak už mu ani ty baby nedaly pokoj. to bylo furt "Mario pojď si dát taneček....Mario to je ta naše. jdem do kola...Mario přece mě nenecháš sedět....Mario MARIO!!!! Milej zlatej Máááário se složil na parketu...Někam ho odnesli a šlo se domů. Teta mi za celou dobu stihla představit tolik chlapů.- Jako sympaťáci, ale nic víc. I když byli bohatí a prychy jim trčely z kapes a vypadalo to, že po mě i šilhaj, prostě nic pro mě.
Najednou se to blížilo už jenom týden. Jeli jsme k rodině do Pizzo corna. Seděla jsem a tlačila pizzu, když se ve dveřích objevil Eddie. Jestli mi kdy pořádně zaskočilo, tak to bylo právě teď. Eddie byl stejně starý jako já. o něco vyšší. hubený a bleďoučký. Měl černé delší vlasy a tmavé pichlavé oči. šedivé volné kraťasy a tričko Pink Floyd. Jestli jsem si Eddieho nějak představovala, tak nějakého zakrnělého brejlouna a poťapa. Tenhle byl.....no prostě.....aaaaa...prostě metalistaaaa...aa já se malem složila. Civěla jsem na něj jak na zjevení. POCHOPTE TOOO V ITALII JE TO SAMEJ SMAŽÁK A DISKÁČ!!!!!!! Já měla úplně chuť mu skočit kolem krku a začít ho uznávat jako boha. Po chvilce co si sedl ke stolu Vedle měěěě!!! jsem byla jak v transu. Sedl si a sněl svoji pizzu. Nechápala jsem, jak Italové dokážou jíst příborem tu pizzu, aniž by někoho zranili...ehm jako já....chudák Eddie chytil takovou herdu loktem do žeber, že jsem se málem složila pod stůl a rudá až na prdeli koktala prom..ehm..skuza...eee...sorry. On jenom nepřítomně kývnul jako že dobrý. Celý večer už jsem se pak modlila bychom jely domů. sotva dojedl, tak zmizel doma a už nevylezl....asi počítal zlomené žebra. Při cestě domů jsem pochopila, proč se tak chovali při zmínce o něm. Prostě je to introvert a to se mezi italama nenosí. Všichni vám tam okamžitě nabulíkujou takové familiární kecy. Prostě Franka s manželem to berou, že se jim dítě nepovedlo no. A přitom ani neví jak se jim povedl. Barabi jedni :D
Večer jsem usínala a myslela na něj a tak nějak mi bylo všelijak. Smutno nejvíce.
Předposlední večer jsme zase byli u rodiny na pizzu. Franka se na mě usmála a houkla do domu. "Edgardooo" Ve mě hrklo, a pak se vynořil Eddie a mě to došlo, že vlastně Eddie není nějak moc Italské jméno. No ale představte si, že Eddie byl s náma venku celý večer a koukal po mě....pořád byly nějaké ty oční kontakty a tak....a já si uvědomila, že mu vlastně vůbec nerozmuím. Tohle bylo už od začátku uplně odepsaný.
Poslední večer byl s rodinkou v restauraci. Franka ani manžel nikde, natož tak Eddie....celý den jsem se totiž těšila hlavně na to, že ho uvidím...i když naposledy, ale na to jsem nemyslela. Smutně jsem se pustila do pizzy a piva a najednou jsem za sebou slyšela veselé "Ciao Vera" Otočím se a tam Franka s Eddiem. Ten se na mě usmál a mávnul...uuaaa já byla v koncích. Celý večer jsme zase házeli očkama...on mimochodem házel i bodlakama...ne po mě, ale po Filipem a Christianovi :D A pak přišla noc a loučení. Se všema se mi loučilo těžko nebudu nic nalhávat. Moje počáteční nelibost ve všech italech tak nějak opadla. No a nakonec přišel Eddie. Stiskl mi ruku a vykoktal "Ciao Vera" Měl fakt uplně jemné ruce. Já jsem jenom smutně broukla "Ciao Eddie" a pak mi dal pusu...jááj se mnou se všechno zamotalo. Pak už si z toho odchodu pamatuju jenom jeho oči. Bylo to jako bych se najednou ocitla z ničeho nic v autě na cestě domů. Tam jsem si pobrečela ve sprše a pak do polštáře a bylo mi divně. Jako by do mě někdo velkým vykrajovátkem udělal díru. Prostě psycho. A pak loučení s tetou a malou bylo taky těžké. Nebrečela jsem, ale přes stažené hrdlo jsem nemohla mluvit. Bylo to hrozný. Ale při příjezdu mě kluci rozptýlili, když jsme začali plánovat Zombie-walk v Havířově.
Jsem doma. a jsem ráda...jsem? jsem! :)