Srpen 2008

Good luck

31. srpna 2008 v 17:37 | KORKI |  TREZOR
Tak už zítra brouci co? Já vám nevím, ale mě to pořád nějak nedochází. Teda jako dochází, ale je mi to jedno. Je fakt, že jsem trochu zvědavá na novou třídu, ale nějak je mi to jedno. Však počkejte, na mě to dojde tak za 14 dní :D V 6 ráno se hrabat z postele celé polámaná a nevyspalá. Ale ne...letos mám tajnou zbraň. Tak tajnou, že vám ji prozradím. KAFEEEE. Jop přesně tak. Přes prázdniny mě v Italii tak zkazili, že jsem se ho naučila pít. A po ránu bodne. Takže školo těš se. Mě nedostaneš.
Jinak vám všem přeju hodně štěstí do prvního dne. A nevěšte hlavu. Však prázdniny nevymřely ;)

Co mám dělat?

25. srpna 2008 v 16:34 | KORKI |  TREZOR
Proč to vždicky musí příjít tak nečekaně. Ta hnusná rána pěstí do břicha. Když vidíte, že všichni kolem jsou nějací přešlí mrazem. Vidíte jim to na očích i na gestech, ale oni vám prostě neřeknou, co se stalo. Jen budou kroutit hlavou. A pak to přijde. Někdo najde tu odvahu. Podívá se vám do očí a řekne že je konec. Už není návratu. Zbyde jen díra a vzpomínky. Dostanete ránu do břicha, ze které padnete na rozechvělá kolena a slzy ani nemůžete zastavit.
Dobře budu vysvětlovat. Asi to potřebuju. Vypsat se z toho. Dneska ráno babička musela vzít svého psa Sallyho h veterináři. Nějak mu nebylo dobře. Neřešila jsem to. Náš Sallíček je silák a je nesmrtelný. Nějak jsem se nedívala na to, že už je mu 13 a že to jednou prostě musí přijít. Pro mě byl nesmrtelný a pořád štěně...když se tak choval i tak vypadal. Celé dopoledne jsem měla moc práce a nějak na to nemyslela. Sally přece bude v pořádku. Když jsem se rátila domů, mamka pořád říkala, že musíme jít k babičce a byla nějaká přešla mrazem. I když jsem se ji ptala, co je, tak mi to neřekla. Pořád jsem si říkala, že to bude kvůli tomu, že se s otčímem pohádali. Až pak když jsme došli k babičce a já ji viděla, věděla jsem že je něco špatně. V obyváku ležel Salíček a zesláble zvedal tu svoji blonďatou hlavičku. Došla jsem k němu a drbala. Salíček je přeci nesmrtelný. Až pak brácha dostal odvahu a zeptal se jak to dopadlo. Babibčce se zaleskly oči. Slyšela jsem, jak něco zamumlala. A pak to řekla. "Musíme ho utratit." Ani nevím, jak mi slzy dokázaly takovou rychlostí vyhrknout. Klečela jsem tam u něho a bála se ho jen dotknout abych mu neublížila. Ty zvuky, které ze mě vycházely, jsem slyšela naposledy, před osmi lety. Od te doby vůbec, až dneska, kdy zase zasáhla smrt. A víte co? Utekla jsem. Jako zbabělec jsem se zvedla a utekla do parku. Nedokázala jsem se na něj dívat, jak tam leží, celý křehoučký. Vrátila jsem se až před chvílí. Píšu a oni ho zrovna odvážejí k veterináři. Možná si pořád jenom nalhávám tu ohranou frázi, že si ho chci zapamatovat, takového jaký byl. Přítulný mazlík. První pes, kterého jsem se nebála a který mě odnaučil strachu naočkovaného od mamky. Ale je to lež. Ve skutečnosti se prostě bojím. Už ho nemůžu vidět a vědět, že je to naposledy.
Teď mi volala ženská z T-music, že jsem vyhrála dva lístky na Apocalypticu. Asi bych měla mít radost, ale já teď jaksi nemůžu. Už jen z toho důvodu, že nevím s kým jít. Prostě...co mám dělat? Nejraději bych se zavřela do skříně a shnila tam. That´s all.