Co mám dělat?

25. srpna 2008 v 16:34 | KORKI |  TREZOR
Proč to vždicky musí příjít tak nečekaně. Ta hnusná rána pěstí do břicha. Když vidíte, že všichni kolem jsou nějací přešlí mrazem. Vidíte jim to na očích i na gestech, ale oni vám prostě neřeknou, co se stalo. Jen budou kroutit hlavou. A pak to přijde. Někdo najde tu odvahu. Podívá se vám do očí a řekne že je konec. Už není návratu. Zbyde jen díra a vzpomínky. Dostanete ránu do břicha, ze které padnete na rozechvělá kolena a slzy ani nemůžete zastavit.
Dobře budu vysvětlovat. Asi to potřebuju. Vypsat se z toho. Dneska ráno babička musela vzít svého psa Sallyho h veterináři. Nějak mu nebylo dobře. Neřešila jsem to. Náš Sallíček je silák a je nesmrtelný. Nějak jsem se nedívala na to, že už je mu 13 a že to jednou prostě musí přijít. Pro mě byl nesmrtelný a pořád štěně...když se tak choval i tak vypadal. Celé dopoledne jsem měla moc práce a nějak na to nemyslela. Sally přece bude v pořádku. Když jsem se rátila domů, mamka pořád říkala, že musíme jít k babičce a byla nějaká přešla mrazem. I když jsem se ji ptala, co je, tak mi to neřekla. Pořád jsem si říkala, že to bude kvůli tomu, že se s otčímem pohádali. Až pak když jsme došli k babičce a já ji viděla, věděla jsem že je něco špatně. V obyváku ležel Salíček a zesláble zvedal tu svoji blonďatou hlavičku. Došla jsem k němu a drbala. Salíček je přeci nesmrtelný. Až pak brácha dostal odvahu a zeptal se jak to dopadlo. Babibčce se zaleskly oči. Slyšela jsem, jak něco zamumlala. A pak to řekla. "Musíme ho utratit." Ani nevím, jak mi slzy dokázaly takovou rychlostí vyhrknout. Klečela jsem tam u něho a bála se ho jen dotknout abych mu neublížila. Ty zvuky, které ze mě vycházely, jsem slyšela naposledy, před osmi lety. Od te doby vůbec, až dneska, kdy zase zasáhla smrt. A víte co? Utekla jsem. Jako zbabělec jsem se zvedla a utekla do parku. Nedokázala jsem se na něj dívat, jak tam leží, celý křehoučký. Vrátila jsem se až před chvílí. Píšu a oni ho zrovna odvážejí k veterináři. Možná si pořád jenom nalhávám tu ohranou frázi, že si ho chci zapamatovat, takového jaký byl. Přítulný mazlík. První pes, kterého jsem se nebála a který mě odnaučil strachu naočkovaného od mamky. Ale je to lež. Ve skutečnosti se prostě bojím. Už ho nemůžu vidět a vědět, že je to naposledy.
Teď mi volala ženská z T-music, že jsem vyhrála dva lístky na Apocalypticu. Asi bych měla mít radost, ale já teď jaksi nemůžu. Už jen z toho důvodu, že nevím s kým jít. Prostě...co mám dělat? Nejraději bych se zavřela do skříně a shnila tam. That´s all.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kestler Kestler | Web | 25. srpna 2008 v 16:45 | Reagovat

Kdo to nezažije, neví o co jde. Nám pomohlo, že jsme měli do měsíce nové štěně.

2 KORKI KORKI | E-mail | Web | 25. srpna 2008 v 16:50 | Reagovat

To chápu, ale já si prostě už nedokážu představit byt, bez toho jeho typického chrchlání. nevím, jestli babi bude chtít nového psa, ale asi ne.

3 barbastelle barbastelle | Web | 25. srpna 2008 v 16:52 | Reagovat

Vydrž... čas je mocnej a vzpomínky ti zůstanou...=) Nevim, co jinýho ti k tomu říct...

4 KORKI KORKI | E-mail | Web | 25. srpna 2008 v 17:00 | Reagovat

Jejda děkuju. To jsem ani nečekala. Jste moc hodní.

5 Honzoš Honzoš | Web | 26. srpna 2008 v 22:00 | Reagovat

http://www.youtube.com/watch?v=_mNjd-hnxbs

s tebou:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama