Květen 2009

Save me...

7. května 2009 v 19:48 | Emily Sinister Shadows |  TREZOR
Já vím, nebyla jsem tu moc dlouho. Stydím se za to moc a moc. Ale tak nějak je mi všelijako. V hlavě mám gulášek a tělo, jako stoletá babka. Jo připadám si hrozně opotřebovaná. Mám modřiny i na modřinách a škrábance nepočítám. Jo holt moji spolužáci mě maj rádi. Musím si sehnat nový sešit do Matiky. Jo spolužáci mi dokazovali lásku a sešit je na dvě půlky. Maj mě rádi, víte? A tak není dvu, že jsem se jako obvykle zavrtala do fantazie. Nejhorší ale je, že vím, že tentokrát v tom lítám naplno. Vidím ho tam, kde být v žádném případě nemůže. Cítím ho všude. A on je úplně jinde. A pořád doufám, že se to jednoho dne může stát. To o čem píšu. Svou druhou realitu (momentálně převažující.) Jo já vím jsem naivní pipka, když sním o Anssim, ale já si nemůžu pomoct. Je ta plachta, která mě vynáší do víšin, kde nic nebolí (ani ty modřiny) Je šílené psát o něm a vídat ho každý druhý den v televizi a prožívat s ním to mistrovství světa (to o čem sním). Ale včera bublina praskla, zrcadlo se roztříštilo a on je pryč. Odjel domů se svěšenou hlavou, bez medaile (ale to nevadí) a já jsem seděla zachumlaná v peřinách a koukala na ty plačící modrobílé obličeje a brečela s nima. Ne kvůli ztracené medaily, ale kvůli ztracené iluzie. (Jako když vám v pěti řekli, že Ježíšek neexistuje). Anssi odjel a já se musím taky vrátit zpět. Tam kam normálně patříme. Pokračovat ve svých životech a doufat, že se zase za rok setkáme (přes obrazovku) A naše oči se střetnou (přes sklo). On mě zachrání...